O plemeni, jaký je erdel

(erdelteriér, airedale terrier, někdy taky erdál, elder, erdl, ...)

V úvodu tohoto povídání se musím čestně přiznat, že jsem tvorbu podobného pojednání o plemeni neplánovala a v zásadě odmítala. Prostě jsem usoudila, že ideálním a nejčastějším návštěvníkem mých stránek bude erdelář, kterému je vše jasné. Že nebude třeba hovořit o povaze, pohybových potřebách, úpravě srsti a dalších specifikách tohoto úžasného plemene.

Nakonec mě „rozhoupal“ samotný internet, resp. některé informace zde zveřejněné. Férově musím přiznat, že ve všech článcích je alespoň trochu pravdy. Většinou jde ovšem o informace od „odborníků na všechna plemena“, kteří mají poněkud zkreslené názory při zúženém pohledu na jednotlivé rasy a nebo od různých rádoby odborníků, kteří viděli erdela z rychlíku či dvakrát při venčení v parku.

Dalším důvodem vzniku tohoto článku je chuť zaujmout, nadchnout a i snad získat dalšího patriota (ano, to se o nás erdelářích říká), který si airedale terriera jednou pořídí, perfektně pozná toto plemeno a zůstane mu celý život věrný. Věřte, že to není vůbec těžké.

A z čeho pramení toto nadšení? V čem je erdel tak skvělý?

Erdela lze (dle mého) nazvat psím ideálem. Ať je to z pohledu využití, povahy, velikosti a váhy, nebo typu srsti.

Erdel je skutečně dost velký na to, aby byl dobrým bodyguardem dámám a důstojným společníkem pánům. (Mnoho pánů s malými psy se cítí trapně a např. na procházkách při setkání se mnou a našimi erdelkami cudně klopí zraky nad svým jorkšírem). Zároveň je velmi „skladný“ a i mě nadále občas překvapí, s jak malým prostorem si vystačí, do jakého klubíčka se schoulí.

Jeho váhová kategorie (feny mírně nad 20 kg, psi jistě do 30 kg) správně splňuje doporučení veterinářů pořídit si takové plemeno, které v případě nouze jste schopni zvednout a krátkodobě nést. Jenom pro představu: všudypřítomný labradorský retrívr váží cca dvojnásobek váhy erdelí slečny! Váha erdela při jeho velikosti je opravdu nečekaná a úžasná, hodně lidí to překvapuje. Vždy říkám, že erdel je taková elegantní psí žirafka: dlouhé nohy, dlouhý krk, elegantní hlava, nehřmotné, sportovní tělo atleta.

Dalším a vlastně nejdůležitějším kladem airedale terriera, který ho posouvá k onomu řečenému psímu ideálu, je zdraví plemene. U psů obecně se sleduje velká paleta více či méně dědičných chorob – očních, srdečních, ortopedických, atd. Erdela stejně jako většinu středně velkých a velkých plemen ohrožuje dysplazie kyčelního kloubu (DKK), ostatní choroby se vyskytují zcela ojediněle, individuálně a nejsou typické pro plemeno. V ČR je nastavena „laťka“ chovnosti v souvislosti s DKK dosti (prospěšně) tvrdě, což přináší ovoce v podobě velikého procenta zdravých jedinců. Zajímavé je srovnání s jinými pracovními a sportovními plemeny... V rámci sekce těchto webových stránek „Přečtěte si“ naleznete další články na toto téma.

Zkrátka: erdel je plemenem dosti zdravým, otužilým a houževnatým a kromě občasných, drobných, domácky řešitelných podráždění očí nebo uší Vás do veterinární ordinace přivede nejspíš jen očkování.

Další, hodně dotazované téma u erdelteriérů je úprava srsti. Všeobecně bych nejdříve řekla, že úprava srsti (myšleno celková, odborná, nikoliv každodenní česání – u erdela stačí „každotýdenní“) nutná je a možná překvapivě dodám, že je to tak dobře! Vysvětlení najdete dále v textu. Začnu-li „od Adama“, zamyslím se nad jednotlivými typy srsti:

- bez srsti – tzv. naháči – tento druh „srsti“ je dosti náročný: převahu roku stráví Váš psík v oblečku, v létě sice již bez něj, ale s velkou obavou ze slunce (nahá kůže není chráněna a může se lehce spálit). Tedy, jsou zde problémy s termoregulací, s velkým nebezpečím mechanického poškození kůže, kůže je citlivá a náročná.

- krátká srst – ta se často jeví jako ideální, ovšem nejeden majitel boxera, dalmatina apod. by Vás vyvedl z omylu: tato srst – „jehličky“ – se prostě zapíchne všude. Do oblečení, koberců, potahových textilií atd. Tak jak se lehce dostane dovnitř, z látky ji již nikdo nevyndá! Z vlastní zkušenosti s boxerkami vím, že bylo třeba jasně rozdělit oblečení na: k nim a ostatní. To psí bylo navždy „poznamenáno“ a vždy nakonec skončilo v popelnici.

- dlouhá srst – zde je oproti krátké srsti jeden evidentní klad: dlouhý chlup zůstane ležet na povrchu a lze jej sebrat nebo výkonným vysavačem vyluxovat. Na druhou stranu je přítomnost odumřelých chlupů v domácnosti markantnější, jako když uklízíte koupelnu po údržbě vlasů sportovně ostříhaného hocha a nebo po dlouhovlasé princezně. O množství chlupů v době línání nemluvě – konkrétní informace o množství vyčesané srsti šeltiáků z našeho cvičiště: jedno česání v období línání = 1 pětilitrový kyblík/1 ks.

- tvrdá srst – tedy ta „naše“. Pro tuto srst je typické, že v období, kdy chlup odumírá a tedy vypadává z kožichu (poznávacím znamením je nezvyklá přítomnost chlupů na podlaze v jakýchsi chomáčcích v koutech), je třeba srst upravit, tedy především vytrimovat. A protože se trimovacím nožem vyškubává srst odumřelá, jedná se o proces bezbolestný a relativně rychlý. Proces celkové úpravy srsti se opakuje několikrát za rok, orientačně 3x – 6x. Záleží na individuální rychlosti růstu srsti, na požadavcích majitele (někdo chce mít psa vždy jako ze žurnálu, někdo nechává psa od podzimu do jara v podobě medvěda), nebo také na výstavních kariéře milého erdela. A proč jsem na začátku pěla ódy na nutnost úpravy erdela? Tak zaprvé máte domácnost bez chlupů (leckterý pejskař by Vám záviděl), zadruhé máte stále jiného psa – nejdříve nahatější formu, pak nejdelší dobu máte ideální podobu teriérského elegána, pak roztomilého plyšáka s kudrnami na hlavě a jste-li odolní, tak také medvěda, který má místo ocásku kládu a místo hlavy neforemný kyblík.

Samozřejmě nelze opominout, že úprava srsti obnáší časovou a finanční investici. Rozhodně prosím nepřemýšlejte o možných úlevách při úpravě: trimování nelze nahradit stříháním. Srst měkne, šedne, kudrnatí se, zkrátka je teriérsky atypická. Také kůže trpí, protože odumřelý chlup může zůstávat ve svém lůžku. Psa pak kůže svědí, může se i zanítit. Nezapomeňte, že srst erdela je „geneticky naučená“, že se bude trimovat. To, že i Vaše domácnost bude ihned plná psích chlupů jste již pochopili: ano, stříháním pouze zkrátíte odumřelou, línající srst, která by normálně byla odstraněna trimováním (vyškubnutím).

Velmi zásadním tématem je povaha a využití erdela. Ve všeobecném pohledu je nutno říci, že erdel rozhodně není plemenem pro lenochy. Chtělo by se říci, že čím více aktivní jste, tím lépe. Ovšem pes není stroj a má své přirozené hranice možností. Takže: erdel je úžasným společníkem pro turisty, cyklisty, bruslaře, lyžaře, běžce atd. Z erdela je třeba denně vydat poměrně velké množství energie, což samozřejmě dvacetiminutová procházka na vodítku po městě neřeší. Erdel potřebuje běhat na volno, aportovat, doprovázet Vás při sportování, prostě lítat a šťastně smát (až si jej pořídíte, poznáte, že to fakt umí).

Erdel je samozřejmě tradiční pracovní plemeno. Můžete se s ním věnovat sportovní kynologii, záchranářskému výcviku, agility a poslední dobou opět svým umem uchvacuje myslivce.

Zpátky k původní vizi ideálu v erdelovi: nejdříve zopakuji, že toto plemeno nesnese zahálku a nekonečné odpočívání na gauči, takže je ideální jenom pro aktivní lidi. Můžete s ním sportovně provozovat takřka „cokoliv“. Miluje jakoukoliv aktivitu, pohyb, zážitky, vzruchy. Jestli mu toto všechno zajistíte nějakým regulérním kynologickým sportem či ho zapojíte do svého „lidského“ sportování, je už jenom na Vás. V naší rodině se erdelové zúčastňují obojího a to je zase pro ně ideální stav.

Mluvím-li o psím ideálu (berte prosím toto přirovnání zlehka, protože je mírně subjektivně zabarvené cosi, musím také říci, kteří lidé jsou naopak lidským ideálem pro erdelteriéra. Už jsem se zmínila o lidech aktivních, sportujících, nelenivých. K povahovým vlastnostem ideálního erdeláře patří optimismus, vyrovnanost, trpělivost, přirozená inteligence, bystrost.

Jste takový, taková? Pořiďte si erdela! Váháte? Napište mi!