Dovolená v Itálii

 Ráda bych se s vámi opět podělila o své cestovatelské zážitky a zkušenosti. Vždy doufám, že svými poznatky někomu pomohu v rozhodování, zda se se psem na cesty vydat či ne. Již jsem „referovala“ o pobytech v Jizerských horách, v rakouských Alpách a nyní letní vzpomínání na červencovou Itálii.

Musím dopředu podotknout, že jsem vždy odsuzovala pobyt psů u moře. Horko, slaná voda, atd. – zkrátka nic pro psy. Každý, kdo bere s sebou psa je tyran! V tomto duchu vždy zůstávaly naše feny doma v péči mé maminky nebo později kamarádů s erdelem Dashem.

Jenže jsme postupem času zjistili, že fenka Colinka je bez nás nešťastná (a my bez ní zrovna tak) a v jiných domácnostech je neochotná poslouchat, což silně ohrožovalo její bezpečnost a zdraví.

A tak jsme začali uvažovat, že naše psí kamarádka s námi vycestuje i v létě. Naši cestovní představu jsme konzultovali s několika odborníky, kteří nám dali pár rad a také konečný souhlas – ano, zvířata takto citově závislá, která prožívají velice aktivní život v neměnné společnosti páníčků a přímo v domácnosti, jsou nejšťastnější ve své smečce a mimo ni strádají.

Dali jsme se do hledání ubytování v rodinných domcích. Tento styl nám upřímně vyhovoval, protože jsme jednoznačně chtěli cestovat autem, bydlet mimo hotel a stravu řešit samostatně. Cestování letadlem, ubytování v hotelích s desítkami pokojů a stovkami turistů v tradičních letoviscích s povinnou plnou či polopenzí jsme byli již z minulosti nabaženi až znechuceni.

A tak výsledkem našeho hledání a zajišťování byl jeden týden v Puglii (ostruha italské boty), místo San Menaio a druhý týden v Kalábrii, městečko Scalea. Na obou místech v rodinných domcích se zahrádkou, samozřejmě s povoleným pobytem psů, což v Itálii není úplně běžné a je nutno hledat. (Pokud budete mít zájem, ráda Vám dám kontakt na kvalitní cestovní kancelář, která pronajímá domy, domky bungalovy atd. téměř po celém světě).

Náš denní program u moře je již léta stejný a v podstatě naprosto vyhovující i pro pejska. K moři docházíme dvakrát denně, poprvé na 2 hodiny dopoledne, podruhé na 2 hodiny v pozdějším odpoledni. Naše erdelka s námi přes den k moři nechodila, i tak byla vždy „opuštěná“ pouze dvakrát dvě hodiny, což bylo daleko méně než doma, kdy odcházím na 5-6 hodin pracovně z domova. Této samoty vždy ochotně využívala ke spánku.

Psí plavání se konalo každý večer kolem 20. hodiny, kdy již byly pláže téměř opuštěné. Po prvotním seznámení se s mořem a „podáním základních instrukcí“ od páníčků se z Colinky stal zkušený a nadšený „mořeplavec“, který se na pravidelné večerní plavání již od odpoledne těšil. Po tomto plavání následovala procházka po pláži a po oschnutí procházka městem, večeře v restauraci či návštěva zahrádky některé z kaváren a po návratu domů osprchování sladkou vodou.

Zkušenost Italové a psi je poměrně zajímavá. První získate již doma při rezervování  ubytování. V některých lokalitách je velikost možného psa podmínkou přijetí – obvykle tak do velikosti kokršpaněla. Někde zase požadují speciální poplatek za psa Euro 70-100, údajně za náročnější závěrečný úklad vč. dezinfekce.

Ještě více si s Italy „užijete“ na ulici. Procházka se psem, natož s větším a konkrétního, leč nevídaného plemene, je něco bombastického. Při večerní procházce různými městečky jsme si užívali pohledů a popularity, že by záviděla i leckterá „star“. Všichni se otáčeli, přestávali hovořit, jíst, pít a nevěřícně zírali. Připadali jsme si jako bychom venčili nejméně tygra, slona a antilopu dohromady.

Roztomilou historku zažil manžel, když čekal s Colinkou před obchodem a náhle se osmělili (k jeho úžasu) dva větší italští chlapci a chtěli pohladit psa. Ovšem nejdřív na něj ukázali a zeptali se:“A killer?“ (tedy zabiják, vrah?, tady je znát vliv amerických filmů na děti, protože určitě nechtěli použít tak silné slovo, ale tohle se zkrátka ihned vybavilo). To manžela pobavilo, protože naše fena je – obzvláště k dětem – velmi přátelská a vstřícná, a tak se zasmál. Chlapci to pochopili jako samolibý škleb mafiána s vlkodlakem a vyděšeně odcouvali pryč.

Právě v onom obchodu, před kterým naši dva čekali, jsem se seznámila s českou majitelkou této drogerie, která zde byla před třemi lety na dovolené a už nikdy neodjela. Samozřejmě kvůli jednomu mladému muži..  Manžel nám později řekl svou zkazku, a tak jsme se jí kromě vyzvídání o jejím životě, o městečku a o Italech vůbec zeptali i na jejich vztah ke psům. Slečna sama psy měla ráda, hned se také zeptala, jaký, že to teriér ten náš vlastně je?

Jinak nám vysvětlila, že v tomto městečku v ryze zemědělském (tedy spíše chudém) kraji fungují psi asi tak, jako nadále žijí psi na českém venkově. Tedy převážně voříšci volně pobíhající po ulicích, kteří se navečer vrací domů. Pro své páníčky opravdu mnoho neznamenají.

Život v opuštěné, izolované ostruze (Puglia) je poměrně dost těžký, denní realita je zde úplně jiná, než jak bychom si v Itálii představovali! Místní lidé starší 50 let jsou většinou negramotní, jejich názory a životní styl je na úrovni první půle minulého století. Životní úroveň domorodců je odpovídající ročnímu období a turistickému ruchu. V sezóně se žije díky velkému pracovnímu nasazení velmi dobře, mimo ni se zde žije na dluh a nejlepším řešením je zimní brigáda v továrnách na průmyslovém severu. V létě naopak obyvatelé severu odjíždí jižněji za brigádami v zemědělství (vinná réva, olivy) nebo v hotelích a restauracích. Rozmazlený cizinec s velkým ušlechtilým psem je trochu mimo reál jejich světa…

Na závěr mého povídání malé shrnutí do určitého poznatku či rady: zdravý, plně ovladatelný pes, který neničí zařízení, „umí“ být sám, nečiní mu problém cestovat autem, pohybovat se mezi cizími lidmi, ve městě, v přírodě, zkrátka je VYCHOVANÝ, může tuto cestu podniknout. Tato zkušenost ještě více prohloubí jeho ovladatelnost, přizpůsobivost, ale také Váš vzájemný vztah. Veselý, temperamentní erdel si tento pestrý, „vodní výlet“ opravdu vychutná!