AT opět u moře

(Snad vám přijde vhod nyní v poprázdninovém období - možná už bojujete s předčasnou podzimní depresí - trochu lehkého letního vyprávění bez ambicí na Nobelovu cenu za literaturu)

Ano, je to tak na letošní dovolenou s námi opět vyrazil náš erdel, tedy erdelka Colinka. To „vlastně“ v nadpisu má signalizovat změnu, naše rodina-smečka se rozrostla o fenku Dotty. Její příchod byl dlouze očekávaný a stále nejistý (nejprve jsme se nevešli do seznamu zájemců, pak další vybraná matka nezabřezla, atd.), a tak jsme do poslední chvíle letošní dovolenou neplánovali. Když jsme pak na začátku května s jistotou věděli, že štěně je a bude naše, rozhodli jsme se takto na poslední chvíli hledat dovolenou dle našich představ a možností.

Po prozkoumání nabídky naší již tradiční CK Interhome jsme zjistili, že musíme omezit naše požadavky, pokud skutečně chceme odcestovat. Z představ časových (konec prázdnin, aby bylo štěně co největší) a o ubytování, tj. domek s oplocenou zahradou, jsme neslevili. Rozhodně jsme „brali“ „jakoukoliv“ zemi a lokalitu.

A tak nakonec vznikl tento program:

od 21. 8. 04     Chorvatsko, Vrsi (mezi Zadarem a ostrovem Pag)

od 28. 8. 04     Chorvatsko, Trogir-Vranjica (20 km před Splitem)

Měli jsme tedy po 10 letech vyrazit do Chorvatska, pro některé zapovězené a zkreslené představou tisíců Čechů se stany a konzervami na přeplněných plážích, jinými stále vyhledávané pro průzračné moře, krásnou přírodu, výbornou kuchyni a víno a mnoha místy, kde „kráčela historie“. My jsme zůstali nestranní, protože jsme zde my i naši příbuzní a přátelé již dlouho nebyli, ale rozhodně jsme věřili v přírodní krásy a také v proměnu a vývoj českého turismu.

Naše rodina je velmi cestovatelsky naladěná, a tak měla Dottka dostatečně s předstihem natrénováno. Před odjezdem do Chorvatska byla (mj. také v Heřmanově Městci na výcvikovém táboře AT) dvakrát v Německu. Poprvé na začátku července, kdy jsme navštívili ostrov Usedom. Touto cestou si chtěl páníček oživit vzpomínky z dětství na typické totalitní cesty k „teplému, slunnému“ Baltu. V době této cesty bylo Dottce tři a půl měsíce a vše proběhlo skvěle – bez jediné loužičky či zničené věci.

Druhý německý týdenní „výlet“ proběhl na začátku srpna, kdy „dámská jízda“ (moje maminka, dcera Kačka, já a erdelky Coleen a Dotty) dorazila na německou stranu Českosaského Švýcarska. Zde jsme prošmejdily kdejaký hrad, zámek, lázně a les, opět s naprosto pohodovým a automatickým přístupem malé Dotty. K Německu nutno podotknout, že jejich vztah a fungování se psy je úžasné, sehnat ubytování i se dvěma psy, nebo jít s nimi do restaurace, je naprosto bez problémů. Mimochodem to samé platí pro Rakousko.

Abych také projevila své vlastenectví, musím dodat, že stejně bezproblémově navštěvujeme české restaurace, hospody a penziony při našich víkendových výletech a už ani nepamatujeme striktní zákaz obsluhy. Shodnou zkušenost mají další erdeláři např. v Heřmanově Městci nebo v Chrudimi v době konání erdelího tábora.

Ale abych se vrátila k cestě k moři. Naše erdelky – otetované, očipované cestovatelky

s pet-pasem – v pohodě absolvovaly přenocování v hotelu nedaleko rakouského Grazu, kde teplota a vlhkost vzduchu v pokoji připomínaly Bangkok a druhý den spatřily moře. Vzhledem k nedávnému mořskému čvachtání v Baltu, bylo jejich nadšení nevalné. Colinka laskavě udělala pár temp za házenými kamínky, o nichž jasně ví, že je nenajde a neuloví, ale asi nám – prostoduchým páníčkům nechce zkazit stupidní hru.

Dottka pobíhá pouze na kraji a občas se zapomene a bezhlavě následuje Colinku v domnění, že voda je pevný povrch. Následující okamžiky by v kamerou zachycené podobě jistě vynesly výhru v Natočto.

Proto jsem se rozhodla, že naše začínající dovednosti v poslušnosti, stopování a hrátkách s figurantem, rozšíříme o plavecké disciplíny. Moje představa nácviku byla jednoduchá: celá rodina půjdeme do vody a Dottku přilákáme z břehu. Následně se pokusíme o „smečkové plavání“. Naše dřívější fenka Irie uměla náramně plavat a tiše nás rameno vedle ramene následovala, byl to nádherný pocit symbiózy a sounáležitosti.

Colinka si příliš nevěří, a tak se s námi vydá, ale pak propadne nejistotě a po několika metrech se sama vrací na břeh. A opět nám plave naproti a opět se vrací… To není moc příjemné, protože ji neustále hlídáme a v podstatě lze toto praktikovat bez dalších plavců ve vodě či na břehu.

Když nadešel okamžik první lekce psího plavání, honily se mi hlavou různé zásady: klidně, bez nátlaku, adekvátně k věku, vždyť Dottynce mohu ovlivnit na celý život její vztah k plavání, k vodě. Na druhou stranu jsem si jistá, že právě toto léto je třeba začít seriózně plavat. Naše fenka Irie plavala hned první léto svého života (byly jí 3 měsíce!) a už v tomto věku mě (tehdy mladou, svobodnou dívku) věrně následovala i ve vodě. Později štěně Colinka měla obavy ze své psí kamarádky-zdatné plavkyně Irie a ve stejném věku na plavání nedošlo. Plavala až druhé léto svého života (tedy v 15 měsících) a vztah k vodě už tak silný není. Je pravdou, že alespoň na rozdíl od své předchůdkyně neleze nekonečně do vody v jakoukoliv denní či noční hodinu, v jakémkoliv ročním období a při jakékoliv příležitosti.

Dottka se ovšem rozhodla, že ignoruje mé zásady a teorie a předvedla, že za prvé plavat umí a za druhé, že není z degenerovaného chovu a zachovala si pud sebezáchovy, tudíž když plave, tak pouze směrem ke břehu. Prý mám-li zájem o plavecké výkony, ať sleduji přenosy z Athén. Pozitivní vztah k vodě se u Dotty následně projevoval typicky erdelím amokem, kdy nožičky, hřbet a ocásek zgumovatí a tempo a styl běhu připomíná šíleného greyhounda. Dottce ovšem toto šílenství vždy vydrželo alespoň 20 minut a mělo velmi bláznivý průběh.

Druhý pokus plavání v moři na sebe samozřejmě nenechal dlouho čekat. Vznikl naprosto spontánně -  přetahováním se o obrovský klacek na pláži při večerní procházce. Ten den bylo moře velmi bouřlivé. Páník vhodil klacek poměrně daleko od břehu a víceméně věřil jen v reakci starší fenky. Ta skutečně bravurně absolvovala vlny a doplavala pro aport. Zkraje ji následovala malá Dotty, ale ve chvíli kdy přestávala stačit, se zastavila a vyčkávala Coleen. Při každém dalším hodu se vydávala dál, až nakonec také proskákala vlny a kus plavala za kamarádkou. V tu chvíli jsme vodní hrátky ukončili – v nejlepším je třeba přestat a těšili se na další pokračování.

Ač jsme skutečně ten den svědomitě zakončili plavání „v nejlepším“, následující dny žádné další pokroky nepřinesly. Zhruba 3 dny před odjezdem jsme vyhlásili „stop stav“ pro psí prsa, krauly a čubičky, protože i Colinka začala odmítat mořské plavání. Při jejím pečlivém prohlednutí bylo vše jasné – oči podrážděné, nos mírně rozpraskaný. Mořská sůl konala své dílo.

Při troše optimismu mohu tedy doufat v babí léto a šanci cachtání se v českých rybnících. Pokud ne, těš se příští léto!

Simona Hošková

P.S. Naše feny se ale něco nového přece jen naučily – perfektně otrhávat a baštit hroznové víno, fíky a aportovat limetky! Mňam! (Laicky mohu pro lidi i psy vřele doporučit „fíkovou kúru“. Má velmi střevně pročišťující účinek bez jakýchkoliv úporných stavů).

A ještě k tomu Chorvatsku: je nadále nádherné s průzračným mořem a je to stejné jako kdekoliv jinde – když pečlivě vyberete čas, ubytování a lokalitu, určitě nebudete zklamaní.