Články

 

Výlet na Cruft’s 2013

 

místo konání: výstaviště Birmingham, Velká Británie

termín konání: 7. – 10. 3. 2013 (teriéři ve čtvrtek 7. 3.)

rozhodčí: Mrs. B. M. Shurvinton (CHS Shurcon)

 

Ježíšek letos rozhodl, že po 23 letech svobodného cestování by bylo vhodné konečně zavítat na největší evropskou výstavu Cruft’s. S následným pobytem v Londýně nás tak čekal na začátku března pěkný, téměř 5-denní pobyt ve Velké Británii.

Na tuto čtyřdenní výstavu bylo přihlášeno necelých 25 tisíc psů! Teriéři byli posuzováni ihned první den a bylo jich cca 2.500. Pro zajímavost uvádím počty zúčastněných u některých teriérských plemen:

 

Airedale terrier                    90 přihlášených psů (tyto počty známe ze světových

                                               i evropských výstav)

Border terrier                      307

Cairn terrier                         152

Fox terrier – hladkosrstý       55

Fox terrier – hrubosrstý       68

Norfolk terrier                     80

Norwich terrier                    49

Parson Russell terrier         130

Soft coated whetan t.        122

Staffordshire bull terrier     384 – rekordmani mezi teriéry!

West highland white t.         158

 

Počty přihlášených zvířat jasně vykreslovaly oblíbenost plemen, pochopili jsme i dle různých reklam a jiných, že popularita “vydřiček”, “staffbulů” a westíků je obrovská.

 

Naše plemeno nastupovalo po posouzení australských teriérů. Nejdříve jsme se ošívali (jsme zhýčkaní nástupem erdelů jako prvních v rámci abecedy na českých výstavách), ale nakonec to byla příjemná hodinka navíc, kdy jsme měli šanci okouknout celý systém britského posuzování a dostat atmosféru v kruhu vice pod kůži. Nakonec jsme se pro malé australáčky nadchli a zcela jsme byli situací v kruhu pohlceni J.

 

Konečně začali nastupovat erdelové a já byla lehce zmatena – přišli velcí psi průměrných kvalit a žádné “ách” se nekonalo. Prostě moje očekávání ryzích teriérů o menší velikosti super kvalit od pigmentu přes krátké hřbety, pěkně malé uši a oči po vynikající úpravu se nenaplnilo. Pohled do katalogu mne na chvíli uklidnil – posuzování začalo třídou veteránů, dál už to bude jenom a jenom lepší. Ale, jaksi nebylo… Neříkám, že by psi byli oškliví, to ani náhodou, jenom ten zázrak nenastal. Možná o úrovni psů také trochu vypovídá fakt, že na této britské výstavě převážně plné britských psů vyhrála ve fenách ruská zástupkyně známé CHS Rus Kornels a ve psech a nakonec i celkově zvítězil holandský krasavec Devil van’t Seebosch, pravda po britském otci Stargus Galileo.

Zaujala mne určitá novinka (věřím, že nikoliv trend, neboť dle mého nejde o nic žádoucího): někteří psi (a feny samozřejmě) postrádali jasně vykreslené přechody sedla a třísla. Barva třísla byla velmi intenzivní (ovšem nikoliv oranžová, ale taková mahagonová, až jaksi nafialovělá…?) a sedlo  bylo silně promelírované tříslem a čerň spadla i do plecí, stehen a na hlavu. Tento (dle mého) nešvar zlehka vykazoval i vítěz plemene, jeho holčičí konkurentka z Ruska měla jasně vyjádřené barvy i přechody, na druhou stranu ji chlapec převálcoval svou atletickou, statnou postavou, prostě vzezřením a výrazem kusu chlapa (na jeho věk 2 a čtvrt roku možná až neuvěřitelné!).

 

S radostí jsem tedy pokukovala do sousedního kruhu, kde se předváděli naprosto úžasní irští teriéři, kteří skutečně vypadali zcela jinak, než známe z našich výstav. Relativně drobní, sušší, červení psi s jiskrou v oku a temperamentem v těle, s krátce otrimovaným kožíškem.

 

Z výstavy Cruft’s, kde jsme příjemně strávili asi jedenáct hodin (samozřejmě jsme museli vyčkat na závěrečnou přehlídku teriérů, kde tuto skupinu vyhrál sky terrier), jsem však odjížděla zcela spokojená a blažená. Nejen že jsem viděla desítky pěkných erdelů, vzorně vedených k bezchybné výstavní prezentaci, ale také jsem viděla, jak může výstava psů fungovat k naprosté spokojenosti lidí i zvířat. Tato kynologická akce byla taková zvlášťně o psech bez psů. Psi, tak jak mnozí z Vás již víte, mají na této výstavě své místo. Každé katalogové číslo obsadí jakýsi jeden dřevěný box v dlouhé řadě, kam se erdel dobře vejde i s jinými potřebami. Pes tedy může klidně odpočívat, neplýtvá svou energii a pozornost na jiné aktivity, na rozdíl od české zkušenosti, kde někteří psi musí, s prominutím, doprovodit pánečka i na toaletu či každému stánku. Pokud si majitel k boxu postaví svou židličku a v klidu si čekání zaplní např. čtením knihy, nastává pohoda přímo britského kalibru J. Dalším úžasným plusem bylo fungování příjmu psů. Neskončilo nějakou šibeniční ranní hodinou, a tak při posuzování plemen v pozdějších hodinách nebyl problém dorazit třeba před polednem. Efekt tohoto kroku byl markantní: žádná unavená, půl dne čekající zvířata a samozřejmě i páničkové, žádná dopravní zácpa apod. Samozřejmě – nejvíce lidí dorazí po ránu, ale nemusí jich dorazit 100% všech účastníků! Tento přístup mi přišel hodně inspirativní a k zamyšlení. Myslím, že při výši výstavních poplatků na našich výstavách (myšleno mezinárodních a národních), by nemusel být problém zaplatit práci dvou veterinářů až do např. 12 hodin.  Další zajímavostí byl pro mne způsob posuzování psů. Ač erdel není briard a mnohé na něm je dobře shlédnutelné, ruce rozhodčí byly nedílnou součástí prohlídky psa. Dlaně prohmataly psa doslova od nosu po ocásek a co se čekalo od něj? Naprostá tolerance k této činnosti, handler samozřejmě mohl psíka povzbuzovat, nabízet mu dobroty, ale zvíře prostě muselo držet a vydržet celou akci ve výstavním postoji. Pouze jeden pes při přechodu rukou na zadeček, zadní nožky a ocásek poklesával v kolenou a tvářil se znepokojeně. Pí. rozhodčí nechala psíka proběhnout, posoudila ho v pohybu a vrátila do statického posouzení. Milý erdel byl znepokojen opět, a tak obě dámy (rozhodčí a handlerka) na sebe jen “mrkly” a dvojice bez řečí a bez posouzení odkráčela z kruhu. Úplně jsem si představovala stejnou situaci na české výstavě. To by bylo dohadů, řečí, negativní energie….

Dalším plusem byl pro mne systém posuzování. Žádné zadávání známek, nekonečné určování pořadí v jednotlivých známkách. Zadalo se pořadí prvních pěti a tuším, že jen první tři obdrželi posudek. Ten paní rozhodčí stačila rychle napsat v ruce při fotografování vítězů třídy. Svůj čas v kruhu tak efektivně věnovala především maximálnímu posouzení zvířat, nikoliv nekonečné administrativě. Možnost srovnávat své úspěchy či neúspěchy měli tedy jen majitelé prvních pěti psů. Ostatní neřešili, zda jsou dnes šestí a minule devátí, zda mají dnes výbornou a minule VD. Přišlo mi to úžasně nestresující, pohodové. Když tedy dám dohromady možnost rozumného vstupu na výstavu, ustájení psů, systém posuzování, atmosféru v kruhu, úctu k rozhodčí/-mu, sílu týmu pomocníků v kruhu a jakousi důstojnou, poklidnou, milou atmosféru, mám z návštěvy výstavy Cruft’s naprosto vynikající pocit a již druhý den jsem hořce litovala, že nemohu vyrazit zas (každý den bych si našla nějaké oblíbené plemeno J). Vím, že na tuto britskou oslavu psí krásy vyrazím někdy zase. Také proto, že Britové se ke psům chovají prostě skvěle, s  takovou “akorát” láskou (bez křiku a výčitek a zároveň bez mašliček a kočárků) a to mi dělalo moc dobře.

 

 

                                                                                  Simona Hošková

 

P.S. Těšila jsem se na české zástupce AT a s radostí jsem vyhlížela v katalogu uvedeného, u nás dobře známého psa jménem Hill Hilton Adia Avi. Jeho absence mne zaskočila, a tak jsem později vyhledala pí. chovatelku Ivu Královou. Milý Hill alias Ron skutečně  nedorazil, nepodařilo se zcela přesně doladit jeho výstavní kondici. Ocenila jsem profesionální přístup paní majitelky a chovatelky.